Vladimír Šrámek: Elegie

500 

Tři elegie (Zabít smrt, Goethe v Mariánských Lázních a Neklid domestikovaných duší) – tři pokusy vyjádřit se k tématům, která mě v posledních letech doprovázejí na mé cestě.

Za prvé – Smrt. A souboj s ní. Jako lékař intenzivní péče se do souboje se smrtí pouštím znova a znova. A snažím se ji přechytračit, podvést, přemoci silou, vyhnat z bílých nemocničních stěn. A ten souboj stojí hodně vlastních sil… vždyť i takový hrdina jako Héraklés Smrt zabít nedokázal…

Za druhé – Stárnutí. Už je tady – ta doba kdy si člověk plete mládí s krásou. A ani si neuvědomí, jak je směšné, když se v mladém vánku starý dub v pase ohýbá. A ani statné stromy, opravdoví velikáni nejsou této trapnosti ušetřeni… Goethe o tom ví své…

A nakonec Strach. Strach, že se z Východu do našich končin zas ženou hordy, kterým naše kultura, sice děravá jak plátek ementálu, ale založená na osvícené mysli, nic neříká. Hordy, pro které je opojné ničit…

 

Katalogové číslo: 29. svazek

Další informace

-

ZABÏT SMRT

I
probuzený páv zaskřehotal z rafiček budíku
Muž se zavrtal do doupěte manželského lože
jakoby se bál nadechnout dalšího dne
vydechl :
ať bezčasí bezdeší bezkreví ještě chvíli světu vládne

útok nového dne však už nešlo zastavit
vzal Muže pod krkem donutil rozhodit ruce a smýknul s ním
vstříc tomu co přijde

utichly Sirény minulosti
večernice se převlékla do šedých montérek
mlhovinu snů smyl proud studené vody
kopance vteřin ho srovnaly po směru času : vpřed !

GOETHE V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH

SEN I
letí sovy dlouhou nocí
jedle tančí oblé v bocích
sovy letí lovit
co nevyjádříš slovy
co se vykřičet bojíš
na co se bojíš pomyslet
sovy letí noční let

nepokoj co nenechá tě na pokoji
nedaleko ráje
slyším vzdychat vozataje
vzdechy písně
krok sun krok
větve zaklesnuté
beze slov

VII
za každý úsměv který vykouzlila na své tváři
poslal jsem hejno motýlů zpět
křídla popsaná verši
ať si je četla v jakémkoli pořadí
Láska byla tajenkou vždy

ve tváři se lekne slída
modlitbou ne Bože Básní chci se vyzpovídat
tichá bude tišší tišší
jen myslet si ji chci
neb lidé jak tetřevi jen své volání slyší
k cizímu žalu hluší

chtěl jsem se před branou tmy ještě ohlédnout
chytit do dlaní ruce co stáhnou mě k životu zpět
plamen jsem spatřil však
v rukou šátek vlál
mával stále rychleji a rychleji a mé kroky zrychlily v útěk do tmy

NEKLID DOMESTIKOVANÝCH DUŠÍ

I
tři muži míří na západ
plachty rozepnutých košil křižují proti větrům Atlantiku
až k Průlivu dojet !
kde do prázdna mžourají kravské oči demokracie
do těch se podívat !

muži stojí na břehu Rýna — po čepeli měsíce přechází světlo na druhý břeh
oni však přes most umírání ne a ne se odhodlat
déšť otevřenou dlaní fackuje hladinu
peklo láká laskavými tóny do tepla
babky vyťukávají trekovými holemi vrávoravou melodii
dědci sublimují v kouři svého dechu
převozník táhne člun po vyschlém dnu
po hřbetě Romů po temenech Sintů
vyzpovídat se ve vzduchové bublině pod břehem nestihl

VII
otočit se domů jet a tam laskat hřbety knih ?
však
kde domov můj ?
tam kdo neskáče
NENÍ
a co trpké zdá se trpčí později …

a Evropa ?
hrbáček Alp
dlaně žebrajících plání
okousané nehty pobřeží co nevede dál
 … v luxusních restauracích úředníci porcují zbylá sousta chutné mršiny
ty ses však rozhodl
ponořit hlavu do slané vody a nechat se chlácholit zpěvem ryb
do ulity zalézt a zaposlouchat se do dávných signálů vzniku světa

zatímco dýcháš žábrami
Warhol sní banán Whitman zlomí stébla trávy
běloučká děvčata rafinovaná jak cukr
se v paměti rozpustí

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí “Vladimír Šrámek: Elegie”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *