I
probuzený páv zaskřehotal z rafiček budíku
Muž se zavrtal do doupěte manželského lože
jakoby se bál nadechnout dalšího dne
vydechl :
ať bezčasí bezdeší bezkreví ještě chvíli světu vládne

útok nového dne však už nešlo zastavit
vzal Muže pod krkem donutil rozhodit ruce a smýknul s ním
vstříc tomu co přijde

utichly Sirény minulosti
večernice se převlékla do šedých montérek
mlhovinu snů smyl proud studené vody
kopance vteřin ho srovnaly po směru času : vpřed !

II
poslušně kráčejí pražce kolejí
řadí se otisky stop
zavolá někdo ?
ukáže směr ?
tamhle je za tím houštím se skrývá
ve zkaženém zubu v děravém břichu v otoku srdce
sedí jak veš ve lví hřívě
jak panna co usnula v bodláčí

Smrt
je jí tu plno
do zaťatých pěstí ji nesevřeš

VII

zhasne a tápe tmou
posté po tisící a stále nejistý
uléhá Muž ke své Ženě
a jak živá řeka do ní vteče …

usíná
řeka nese jeho tělo neklidnými sny a proud najednou mění směr
vzhůru se dere
proti peřejím
do hor stoupá
ku Věčnosti …

pod velikou horu došel Héraklés
zapadajícímu Slunci nastavuje štít
červánky posledního činu
jsou nachystané

udatně mává mečem i kopím
naučeným chvatem chce Smrti zlomit vaz
ta však vyklouzne
a zaútočí
znova znova a znova

štíty odložené kyrys sňat
zbývá jen zakrvavělá kůže

supi krouží v soustředných kruzích
nad těmi co umřeli v boji
a Smrti se vysmekli svou poutí ku Věčnosti …